Jako dítě jsem měla úplnou a milující rodinu, spoustu kamarádů, vyhrála jsem Miss Majáles, ale stejně jsem se cítila nemilovaná, ošklivá a hloupá. Moje rodina má katolický základ a jako dítě jsem slýchávala něco málo z Bible. Říkala jsem si, že víra je fajn tradice a že se bude
hodit, až se budu ve dvaceti osmi vdávat v kostele, ale moc jsem to „nehrotila“. Snažila jsem se nějak ctít morální pravidla a žít „dobrý život“.

Když mi bylo asi 15, potkala jsem pár křesťanů, kteří byli jiní. Mluvili o Ježíši jako o kamarádovi, se kterým mají osobní vztah. Povídala jsem si s nimi a zjistila jsem, že taková křesťanka rozhodně nejsem. I když mě jako miminko pokřtili, zjistila jsem, že „vo tom to není“. Ti lidé mi přišli trochu jako podivíni, takže jsem se s nimi moc nesetkávala.

Během posledního roku na střední škole jsem zjistila, že nemůžu kvůli zdravotnímu stavu na školu, na kterou jsem chtěla. Zjistila jsem, že si vlastně nemyslím, že jsem dostatečně chytrá na jakoukoliv školu. Připadala jsem si taky škaredá. V tu dobu navíc byla moje babička v nemocnici a já zjistila, jak moc se bojím smrti.

Po maturitě jsem se konečně ze všeho rozplakala. Vzpomněla si na to, jak ti lidé povídali o Ježíši. Plakala jsem a neviděla jsem ve svém životě nic, co by mi dávalo naději. Zpívala jsem si s kytarou, slzami v očích a začala jsem mluvit k Ježíši: „Jestli opravdu jsi, tak Tě potřebuju poznat, poznat se vším všudy.“

Najednou se veškeré prázdno ve mě zaplnilo neskutečnou láskou a já jsem věděla, že je to pravda a že mě Ježíš neskutečně miluje a je tam se mnou a je to můj kamarád. Bůh je můj nejdokonalejší tatínek a říká mi, jak jsem krásná. :) Nemusím se bát smrti, naopak.