Na jaře 1997, když jsme se chystali stěhovat do Liberce, manželka po páté otěhotněla. Radost byla po čase zkalena tím, že jí lékařka oznámila podezření na Downův syndrom u děťátka a posílala ji na odběr plodové vody. Vzhledem k tomu, že manželka už prodělala jeden samovolný potrat, nechtěla miminko tímto vyšetřením ohrozit.

Modlili jsme se. A ne sami. Spolu s námi se modlili i přátelé z biblické školy, kde jsem učil. Ti nás povzbuzovali, že děťátko bude v pořádku. Když jsme se přestěhovali, další doktor ji nazval „nezodpovědnou matkou“ a ještě v sedmém měsíci těhotenství ji posílal na „potrat“. Odmítli jsme tuto nabídku s tím, že jsme křesťané, neuznáváme potrat jako řešení a věříme, že děťátko bude zdravé. Lékař na to odpověděl: „Kéž by Pán Bůh dal, aby bylo miminko zdravé!“ Na radu sestry ze sboru pak manželka změnila lékaře.

Poté, co se 3. ledna chlapeček narodil, se manželka na pokoji ptala: „Je děťátko v pořádku?“ A sestřička jen lakonicky odpověděla: „A proč by nebylo?“ Když řekla, že bylo podezření na Downův syndrom, reagovala: „Kdo vám takovou blbost řekl?“

P.S. Doma mám ještě stále tu zprávu s podezřením od doktora.